Článek 41 Evropské úmluvy o lidských právech

Spravedlivé zadostiučinění: Jestliže Soud shledá, že došlo k porušení Úmluvy nebo jejích protokolů, a pokud interní zákon dotčené smluvní strany umožňuje uskutečnit  pouze částečnou nápravu, Soud podle potřeby poskytne poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.

Od 1. června 2010, kdy vstoupil v platnost Protokol 14, Výbor ministrů rovněž dohlíží na naplnění podmínek dohod o smírném narovnání, podpořených Soudem (článek 39 Úmluvy), včetně jakékoli částky, již se stát uvolil zaplatit navrhovateli podle podmínek takovéto dohody.

Pokud Soud shledá, že nějaký stát způsobil navrhovateli újmu, přiřkne tomuto navrhovateli spravedlivé zadostiučinění, což znamená peněžní obnos pro kompenzaci této újmy. Újma se posuzuje následovně:
 

Obecná újma

Mezi nárokovanou újmou a uváděným porušením Úmluvy musí být shledána jasná příčinná souvislost. Soud se nespokojí s jen vágním spojením uváděného porušení s touto újmou, ani se spekulacemi, co se snad mohlo přihodit. Náhradu za újmu lze přisoudit tehdy, pokud je tato újma výsledkem konstatovaného porušení Úmluvy. Za události či situace, kdy nebylo shledáno porušení Úmluvy, nelze přiznat náhradu, stejně jako za újmu ve vztahu ke stížnosti, jež byla v předchozím řízení shledána jakožto neopodstatněná. Účelem přisouzení náhrady za újmu je poskytnout navrhovateli náhradu za reálné škodlivé důsledky porušení Úmluvy. Záměrem není potrestat zodpovědnou smluvní stranu. Proto Soud doposud vždy považoval na nepřijatelné ty žádosti na náhradu újmy, jež se označují za “trestné”, “přitěžující” či “exemplární”.
 

1.   Peněžní újma

V souvislosti s peněžní újmou je uplatňována zásada, že navrhovatel by se měl ocitnout v maximální možné míře v takové situaci, v níž by byl, pokud by ke stanovenému porušení Úmluvy nedošlo, jinými slovy, restitution in integrum. To může zahrnovat kompenzaci jak skutečně utrpěné ztráty (damnum emergens), a ztráty nebo umenšeného zisku, jež je možno očekávat v budoucnu (lucrum cessans). Je na navrhovateli, aby prokázal, že k peněžní újmě došlo v důsledku uváděného nebo uváděných porušení. Navrhovatel by měl předložit relevantní dokumenty, jež co nejvíce prokazují nejen existenci újmy, ale take její rozsah či hodnotu. Soud při přiznání náhrady normálně přihlíží k celé vypočtené částce újmy. Pokud ovšem skutečná újma nemůže být přesně vypočtena, Soud učiní odhad na základě faktů, jež má k dispozici.

2.   Nepeněžní újma

Rozhodnutí Soudu o náhradě nepeněžní újmy má za cíl poskytnout finanční kompenzaci nehmotné újmy, například duševního či fyzického strádání. 
Z povahy nepeněžní újmy vyplývá, že její hodnotu nelze přesně vyčíslit. Pokud Soud shledá, že k újmě došlo a že je nezbytné ji kompenzovat finančně, provede nestranné vyhodnocení, přičemž se bude opírat o standardy vyplývající z judikatury.

3.   Náklady a výlohy

Soud může nařídit náhradu soudních nákladů a výloh, jež navrhovateli vznikly – nejprve na domácí půdě a následně při samotném soudním řízení – ve snaze předejít porušení či dosáhnout jeho nápravy. Takovéto náklady a výlohy zpravidla představují náklady na právní pomoc, soudní poplatky a podobně. Mohou rovněž zahrnovat cestovní a pobytové náklady, obzvláště ty, jež vznikly účastí na soudním přelíčení.

Informace o proplacení spravedlivého zadostiučinění či o případném vnitřním dluhu registruje sekretariát Odboru výkonu rozsudků ESLP od úřadů daného státu anebo od navrhovatele, a kontroluje tyto informace v případě námitky od navrhovatele. Pokud je to nutné, zajistí proplacení soudem stanovené částky navrhovateli Výbor ministr.